Vúdú wrestling
Kinshasa, hlavní město Demokratické republiky Kongo, je se svými skoro 17 miliony obyvatel, třetí největší aglomerací v Africe. Byla založena pod názvem Léopoldville (podle belgického krále Leopolda II.) v roce 1881 Henrym Mortonem Stanleym, britským cestovatelem a objevitelem. V nepředstavitelně prašném, hlučném a špinavém centru Kinshasy se setkáváme s naším průvodcem Josiphiou. Za pár měsíců se zde v zemi mají konat prezidentské volby, několikrát už odložené, a tak na nás všude z bilboardů kouká největší favorit, současný prezident Félix Tshisekedi. Ale konžské volby nejsou tím, co nás momentálně zajímá. Tím je návštěva místního zápasu, známého také jako vúdú wrestling nebo Catch Fétiche.
Josiphia nám zapáleně vysvětluje vznik wrestlingu spojený s pohnutou historií své země. "Objevil se v 60. a 70. letech inspirovaný americkým wrestlingem v televizi a stal se v zemi velmi populárním. To bylo za časů Mobuta, který wrestling propagoval jako národní sport. Byla tam velká finanční podpora a státem sponzorované a organizované akce a turnaje.“ říká Josiphia. Mobutu Sese Seko se dostal k moci v roce 1965, když předtím nejprve s pomocí Belgie a USA, svrhl demokraticky zvoleného premiéra Patrice Lumumbu a později se dalším pučem definitivně dostal k moci. Během své vlády zahájil kampaň authenticité, během které přejmenoval všechna města a také zemi na Zaire. Po jeho pádu byl ale Zaire znovu přejmenován zpátky na Demokratickou republiku Kongo. I když byl Mobutu nelítostný diktátor a svou zemi postupně ožebračil, přesto na jeho éru mnoho dnešních Konžanů vzpomíná jako na zlatý věk své země. Vzhledem k aktuálním situaci, která ve východním Kongu panuje, se není ani moc čemu divit.
Konžský vúdú wrestling patří mezi nejpodivnějších sporty této planety. Zápasníci předvádějí akrobatické kousky a různé techniky boje včetně použití magie, pomocí které nad svými soupeři vítězí. I dnes je stále velmi oblíbený a zápasníci bývají mnohdy oslavovanější než fotbalisté.
Roste i počet žen, které se tomuto sportu věnují. Jsou inspirací pro další dívky, které v nich vidí bojovnice, které dokážou porazit muže, ale také si vydělat na živobytí.
Každý bojovník má svůj způsob zápasu. Někteří spoléhají na své duchovní síly, jiní využívají v ringu pouze fyzickou sílu. Zápasníci jsou často spojeni s různými vúdú kulty a před každým zápasem provádějí rituály, které jim mají sloužit k ochraně a dopomoci k vítězství.
Úspěch zápasníka nezáleží jen na síle, technice nebo stylu, ale také na jeho schopnosti přimět lidi, aby věřili, že jeho magie je skutečná“, vysvětluje nám Josiphia.
Vúdú je západoafrický termín, tady v Kongu se mu říká Bokoko. Podobně jako tradiční vúdú se obrací k duchům předků a čerpá od nich prastarou energii. Při rituálech se také často používají fetiše, jako jsou třeba zvířecí lebky nebo i celá vysušená zvířata.
Hned ráno, než začnou dopravní zácpy, a ty bývají v Kinshase opravdu šílené, navštěvujeme jeden z vúdú chrámů, chrám Malema, který se nachází ve čtvrti Matete. Ale nepředstavujte si chrám v pravém slova smyslu, jedná spíše o malý tmavý pokoj v běžném domě, kde jsou v rohu místnosti na zemi pohozeny zapálené svíčky s různými zaprášenými fetišy sloužícími k věštění. Lisapongue, mocný Bokoko kněz, rozkládá na zemi kolové ořechy, mušle a kamínky a s jejich pomocí zjišťuje, co má bojovník dělat, aby druhý den zápas vyhrál. Po více než hodinovém věštění, kdy kněz údajně hovořil s duchy zemřelých a prosil je o ochranu, odcházíme a jedeme na druhou stranu Kinshasy.
Jsme v okrajové části města, ve čtvrti Pompage, a čekáme na začátek zápasů. Hlouček místních dětí, kterým se tady říká Shegue, nás pozoruje už asi přes hodinu. Slovo Shegue pochází z jazyka Lingala a značí, že tyto děti rodina buď zapověděla nebo dokonce obvinila z čarodějnictví, a tím je vyhnala na ulici. Počet těchto dětí se v Kongu současnosti odhaduje až na 200 000, z toho 10 až 15 000 v Kinshase. „ Mundele, mundele, bělochu, bělochu“ slyšíme všude kolem nás. Bělochy tu vídají zřídka, tak jsou z nás u vytržení. Ty nejodvážnější do nás šťouchají, strkají, ostatní jenom zvědavě pokukují, a my se musíme mít na pozoru, aby se nám hlavně nic neztratilo.
Konečně přijíždí kolona aut se zápasníky, kterou doprovází davy fanoušků skandující jména nejlepších bojovníků. Six Bolite, Leopard a další místní slavná jména zní celou čtvrti Pompage a snaží se přilákat co nejvíce lidí na dnešní zápas.
Zápasy obvykle začínají odpoledne a končí za soumraku, který přichází v této africké zemi po sedmé hodině. Zápasu se účastní stovky diváků, a tak kolem ringu vzniká velká tlačenice. Diváci v těsné blízkosti musí být neustále ve střehu, protože se dost často stává, že se zápasníci v zápalu boje dostanou mimo ring a nepozorný divák tak může přijít k úhoně. Wrestling je často navíc doprovázen hudbou, tancem a dalšími vystoupeními, které tvoří nezapomenutelnou atmosféru.
„ V boji používám fetiš, který mě chrání a dodává sílu“ říká nám těsně před zápasem jeden ze zápasníků, 31-letý Masamba a ukazuje nám malý váček s čímsi. Říká, že je to magický prach, který mu daroval kněz a má mu zaručit vítězství.
My sedíme v přední řadě, na rozhrkané plastové židli. Zaplatili jsme za toto místo asi 2000 konžských franků, což je v přepočtu asi 20 Kč. Je to místní VIP zóna určená jen pro zdejší bohatší klientelu.
Rozhodčí zavolá do ringu první dva bojovníky. Dav jásá a hlasitě povzbuzuje. Jako první přichází „Lucifer“. S děsivě vypadajícím obličejem natřeným na černo a za zvuku chřestících řetězů, kterými nebezpečně švihá kolem sebe. Jeho protivníkem je svalnatý zápasník s červenou sukýnkou kolem pasu. Začíná první zápas a my jsme touto úžasnou podívanou úplně uchváceni.
Zápas střídá zápas. Wrestleři se často oblékají do různých kostýmů, někdy znázorňující známé postavy, my měli štěstí ještě na „Spidermana“. Fantazii se zde meze rozhodně nekladou. Výkřiky davu, podmanivá hudba a přicházející soumrak umocňují tuto show a my odcházíme s pocitem, že se sem musíme vrátit a toto magické představení prožít znovu.
„Do konce života vás bude bolet srdce a budete po Africe toužit jako po neuskutečněném snu, který se nikdy nevrátí ... Ten, kdo navštívil Afriku a trochu ji poznal, už není tím, co byl předtím - je jiný.“
– Josef Vágner