Skrytá tvář Gabonu

V současném Gabonu, rozvinuté a moderní africké zemi, se stále hojně praktikuje prastarý rituál Bwiti, který je dodnes zahalen tajemstvím. Tajemstvím, které nás láká a fascinuje, a v kterém stále zaznívá tajemný duch pralesa a pralesních lidí. Je spojen s užíváním ibogy, halucinogenní rostliny, která zúčastněným umožňuje kontakt s bohy a duchy mrtvých předků. V Gabonu se tak úžasně prolíná moderní a tradiční Afrika.

Gaboňané jsou silně věřící, jako ostatně většina národů v Africe. Převládá křesťanství, většina obyvatel pravidelně každou neděli chodí do kostela, kde zpívají písně o Bohu, okázale slaví křesťanské svátky a obřady. Nicméně i přesto se stále obracejí k Bwiti.

Jsem jen pár kilometrů od hlavního města Gabonu, Libreville, uprostřed malé vesničky jménem Malibé. Je tmavá sobotní noc, měsíc je schovaný za mraky,a já pomalu mířím bludištěm polorozpadlých chatrčí k chrámu, kde se má obřad Bwiti odehrávat. Už z dálky je slyšet hlas bubnů a já si tiše opakuji tajuplná slůvka, zdravici, kterou budu tuto sobotní noc určitě potřebovat – Bokaye. Je to pokřik všech účastníků Bwiti a během obřadu se často zvolává. Každý obřad je pro ně vlastně cestou ze světa živých do světa předků. Tuto cestu provázejí vize, které jim umožňují přístup k jejich minulosti, přítomnosti ale i budoucnosti.

Praktikování rituálu Bwiti se provádí hlavně u dvou etnických skupin: Mitsogo a Fang, která se nejvíce vyskytuje na sever od hlavního města. Původ rituálu je spjat s Pygmeji, od kterých se postupně rozšířil po celém Gabonu, ale i do sousedních zemí, Kamerunu, Konga a Rovníkové Guiney. V současné době je jeho tradiční a nejstarší forma Bwiti Mitsogo na ústupu, zatímco modernější Bwiti Fang se postupně rozšiřuje. Mezi těmito etniky jsou v obřadech určité odlišnosti, v Mitsogo je Bwiti vyhrazena pouze mužům, zatímco u kmene Fang se ho účastní i ženy. Současná forma Bwiti kmene Fang je synkretická, dochází v ní k prolínání prvků animismu a křesťanství a dokonce i Bwiti obřady se mohou konat v kostele. Kmen Fang byl také nejvíce ovlivňován katolickými misionáři, kteří praktikování Bwiti zakazovali. Leon M´ba, před svým nástupem do funkce prezidenta Gabonu roku 1960, bránil Bwiti a užívání ibogy u francouzských koloniálních soudů. V roce 2000 byla iboga vyhlášena národním pokladem a Bwiti zařazeno mezi tři hlavní náboženství v Gabonu.

KOUZELNÁ IBOGA

Nedílnou součástí obřadu je konzumace drogy ibogy. Iboga je rozemletý kořen rostliny Tabernanthe iboga. Je to malý keř, který dorůstá až do výšky 1,5 metru a vyskytuje se v deštných pralesích západní Afriky. Rostlina obsahuje ibogain a další alkaloidy, které mají velmi zvláštní vlastnosti. V nízkých dávkách tlumí spánek a únavu, mají stimulační efekt. Ve vysokých dávkách způsobují halucinace. Největší koncentrace ibogainu se nachází právě v kořenech rostliny, menší množství je i v kůře a zbytku rostliny. Iboga je psychedelická, vytváří vizuální halucinace, které značně umocňuje tma. Ve velmi vysokých dávkách vyvolává silné zvracení, a může dokonce způsobit smrt. V současné době je zkoušena pro své účinky v léčbě drogových a jiných závislostí. Někteří cizinci do Gabonu jezdí dokonce záměrně, aby si samotný rituál vyzkoušeli na vlastní kůži, zbavili se svých závislostí a získali závislost novou. Droga způsobuje velmi hluboký a spirituální zážitek zrození a smrti, při kterém se rozmlouvá s duchy předků. Její účinek je závislý na dávce, 2–3 čajové lžičky pro ženy, 3–5 pro muže se užívají v časných hodinách obřadu, další dávky se berou po půlnoci.

Celý tradiční obřad Bwiti trvá tři noci, tzv. ngozes, které začínají západem slunce a končí až v ranních hodinách. Obřad začíná vždy ve čtvrtek, první noc je známá jako Efun – narození, druhá noc je Mwengue – smrt a třetí je Meyaya – znovuzrození. Bwiti se koná v chrámu zvaném mbandja. Je to místo jak pro noční ceremonie, tak i místo pro pohřební tance při úmrtí osoby vyššího postavení. Tradiční forma, Bwiti Mitsogo, je silně patriarchální a zasvěcováním zde procházejí pouze muži. K prvnímu zasvěcení dochází většinou mezi desátým a dvanáctým rokem. Má tři stupně iniciace, odpovídající dětství, dospělosti a stáří. Cílem je oprostit člověka od jeho vlastních psychických problémů, přičemž iboga mu pomáhá vyvolat v paměti všechny utlačované vzpomínky. Pokud vše proběhne úspěšně, je takto znovuzrozený člověk uznán platným členem společnosti. V Bwiti je skoro vše symbolické, gesta, písně, tance i hudební nástroje.

MIMO REALITU

„Bokaye, bokaye,“ uctivě zdravím všechny účastníky a zejména nejvyššího kněze, zvaného Kombo, sedícího v zadní části chrámu. Je schovaný za hradbou láhví alkoholu, zatím ještě zcela plných. To bude pořádná noc, říkám si. Moje oči upoutá křiklavě modrý kbelík, nachystaný uprostřed místnosti, tak jako by se snad měl dnešní noc používat. Ale k čemu? Zvracení při předávkování ibogou, napadá mě. Náhle přivádějí mladíka, který vypadá, že neví o světě. Posadí ho na lavici a kbelík strčí přímo před něj.

Usadím se do levé poloviny, která je podle tradice vyhrazena ženám. Tato strana symbolizuje smrt a měsíc. Pravá část patří mužům a symbolizuje opak, život a slunce. Uvnitř chrámu hoří posvátný oheň ze dřeva stromu okoume, který slouží k očištění chrámu před zlými duchy, vysvětluje mi sousedka Bertille sedící vedle mne. V zadní části chrámu jsou vidět symboly Bwiti ve formě dřevěných vyřezávaných sošek.

Překonávám strach a nedůvěru a rozhoduji se také Ibogu vyzkoušet. Doufám, že dostanu malou dávku, říkám si, a vkleče, stejně jako ostatní účastníci obřadu, z knězovy dlaně dostávám ibogu. Můj první dojem není moc příjemný, je až přímo šílený – příšerně hořká chuť, která mi stahuje hrdlo, a celá ústa mám od ní dokonale zalepená. Vděčně proto přijímám vodu na zapití i z ušmudlaného kanystru a sedám plna očekávání zpátky. Brzy se dostavují první účinky. Moje smysly se zostřují a já jsem fascinována a moje oči jsou fixovány na plameny posvátného ohně. Vrhané stíny tancují na stěnách a dotvářejí tak mysteriózně magickou atmosféru obřadu. Uvnitř chrámu se mísí prach, kouř a těžká vůně pryskyřice. Celým chrámem zní hluboký hlas nejvyššího kněze „Co hledáte?“ „Bwiti, Bwiti hledáme,“ je slyšet ze všech stran, až se mi z toho točí hlava. Mísí se zde francouzština s jazykem Fang a místy nerozumím skoro ničemu. Rituál pokračuje. Jednotliví účastníci předstupují před shromáždění, přinášejí dary, hlavně alkohol, a představují se. Často se opakuje slůvko basé a bokaye, znamenající souhlas s tím, co mluvčí říká. Stále více sílí zvuk bubnů a posvátné harfy ngoma, která celý obřad doprovází. Nastává první vrchol obřadu – invokace, vyvolání duchů. Stejně jako ve většině zemí střední Afriky, i tady hudba slouží jako prostředek komunikace mezi světy živých a mrtvých. Následuje asi půlhodinové nepřetržité bubnování, které má přivolat duchy mrtvých předků. Tmavá těla bubeníků se lesknou potem, jak dlaněmi zběsile tlučou do napnuté kůže bubnů. Náhle mi do rukou vrazí dva klacíky, prý jako hudební nástroj, a já se snažím s nimi držet rytmus, i když bubnují s větší a větší frekvencí. Ostatní účastníci kolem mne se začínají natírat vonnými oleji a kaolinem. „Jelikož jsou duchové předků na onom světě popisovány jako bílé postavy, tak i my si potíráme celé tělo a tváře bílým práškem, kaolinem. Tímto ukazujeme, že už jsme pronikli do záhrobí,“ vysvětluje mi moje sousedka Bertille. Tanečníci si také zdobí čelo červenou svislou čarou jako symbol mužského pohlaví. Červená barva pochází ze stromu padouk a je to vlastně rozemleté dřevo. Po půlnoci nastává tanec s duchy, tanečníci se obléknou do tradičních šatů, bederní roušky si uvážou kolem pasu. Postavy zahalené do všudypřítomného kouře z okoume, se přede mnou vynořují jako bílé přízraky. V ruce tanečníci drží pochodeň a freneticky víří po chrámu, až jiskry odletují do všech stran. Tanečníci jsou velcí mistři akrobacie, skáčou vysoko do vzduchu a následně klesají k zemi. Tanec nabírá na otáčkách a ve vzduchu jsou cítit magické síly a já jsem opojená vůní tajemna. „Každé gesto tanečníka, každé slovo je symbolické a má umožnit spojení s předky. Zdobíme se kůží ze šelem, která nás chrání před špatnými duchy, kolem krku si dáváme náhrdelníky z mušlí, představující radost z tance a transformaci do posmrtného života. Červené pírko na hlavě nám usnadňuje komunikaci se světem mrtvých a chrastítka musejí být v pravé ruce,“ objasňuje mi moje sousedka. Potom jsem svědkem nepřetržitého kolotoče zpěvů, tanců a rituálů, které trvají až do ranních hodin. Díky iboze se mi ani moc nechce spát, cítím se až neuvěřitelně svěže. Dohořením posvátného ohně z okoume nastává úplný konec obřadu a návrat ze světa duchů, ale to už nás ranní paprsky příjemně lechtají na kůži.

„Ibogu si tady dá občas každý, ale moc se o tom nemluví. Obřadu se účastním asi jedenkrát měsíčně, pomáhá mi oprostit se od problémů a někdy může mít Bwiti i léčebný charakter. Duchovní vůdce mívá totiž obšírnější znalosti o rostlině, a věří, že díky ní vidí do budoucnosti, může uzdravovat nemocné a mluvit s mrtvými předky,“ dozvídám se na závěr od Bertille.