Kongo

Demokratická republika Kongo, do roku 1997 známá jako Zair, měla být naším dalším velkým dobrodružstvím. Je nádhernou, ale nejméně stabilní zemí na celé planetě. Na východě země zuří válka už přes dvacet let a nebezpečnou oblast bylo již nuceno opustit mnoho tisíc lidí a také jich zde hodně zemřelo. Ozbrojené střety prohlubují nesváry mezi sousedícími zeměmi, zejména mezi DRC a Rwandou, jejichž spory mají dlouhou tradici.

Podle konžské metropole Kinshasy navíc Kigali podporuje rebely z M23 (Mouvement du 23 Mars) a tím vyvolává konflikt na východě země. DRC obviňuje Apple z toho, že nakupuje nerostné suroviny, které jsou z jeho území pašovány do Rwandy.

Získat vízum nám trvalo několik měsíců, protože konžská vláda pozastavila udělování víz na východ země, kde je situace nestabilní a boje mezi rebelskou M23 a konžskou armádou FARDC jsou blízko města Goma, které má být naším vstupním městem do země. Odtud jsme měli letět do vnitrozemí Konga, do města Kisangani. Po dlouhém přemlouvání a psaní všemožných mailů a zpráv ambasadorovi, jsme konečně vytoužené vízum s velkým barevným razítkem obdrželi, a ze zkušenosti víme, čím nádhernější víza jsou, tím větší problémy můžeme v zemi čekat.

O Congo Airways jsme neslyšeli vůbec nic dobrého. Jednou za čas nějaké letadlo spadne, nejčastěji do hlubokého pralesa, který pokrývá zhruba 80% země, a kde ho není šance najít. A občas se stane, že Vám někdo bude nabízet starý pas po zmizelých pasažérech. Snad nejbizarnější příhodu, co jsme kdy slyšeli, byla o krokodýlovi. Vyprávěl nám ji náš průvodce Christian. Při letu z Mbandaky do Kinshasy spadlo malé dopravní letadlo. Na palubu letadla totiž cestující propašovali krokodýla, který se dostal mezi lidi a způsobil nevídaný rozruch, při kterém se všichni pasažéři nahrnuli na jednu stranu letadla což způsobilo jeho pád do džungle. Zahynula celá posádka letadla a jediným přeživším byl krokodýl. Náš let proběhl naštěstí bez problémů a my za necelou hodinu přistáli v malém ošuntělém městě Kisangani na řece Kongo.

Malé kapky z ranního deštíku se proměnily v pravý tropický liják, který nás doprovázel celou cestu do Lubutu vzdáleného 200 km od Kisangani. Cesta byla místy téměř nesjízdná, míjeli jsme auta a kamiony zapadlá do mazlavého afrického bahna.

Projížděli jsme mnoha checkpointy, kde na každém konžští vojáci pečlivě kontrolovali, co jsme zač.

Na prvním checkpointu, kousek za Kisangani, nám sebrali pasy a nechtěli je vrátit. „ Co to děláte?“ ozval se Christian a dostala se mu podivná odpověď „ Prší, nemůžete pokračovat. Pustíme vás, až přestane“ odpověděl s klidem voják. A nám hned bylo jasné, co to znamená, úplatek. Takto jsme projeli mnoha checkpointy až jsme se dostali do Lubutu s téměř prázdnou peněženkou. Naštěstí jsme měli schovanou zálohu dolarů pro případ kdyby bylo potřeba.

Cesta do Lubutu trvala asi 7 nebo 8 hodin. Večer jsme měli schůzku s Christianovým přítelem Nickomakem , který pracuje v důlní společnosti a je zodpovědný za přepravu kassiteritu (oxidu cíničitý) z Lubutu přes Ugandu do Mombasy. Díky němu, že jsme druhý den dostali povolení navštívit některé z kasiteritových dolů ukrytých hluboko v džungli v blízkosti malé vesničky jménem Ntufia. Cesta tam není snadná, je to 20 km pěšky drsným terénem. Ve městě všude potkáte Číňany, kteří minerály, zejména koltan, které se zde prodávají, vykupují a posílají je do své vlasti. Podmínky pro byznys mají výborné, od konžské vlády mají „zelenou“ a tak zejména na úřadech mají otevřené dveře, a ani na checkpointech si je nikdo netroufne zastavit. Tento výlet nezačal v Lubutu, ale v Amisi, malé vesničce asi 2 hodiny jízdy na motorce. Když jsme do Amisi dorazili, ubytovali jsem se v malém hotelu a čekali na lidi, kteří nám měli pomoct s organizací. Co to znamenalo, nám bylo jasné, úplatky. Taky se tak stalo... náčelník policie, náčelník vesnice, náčelník místní zpravodajské služby a dva další, kteří ve skutečnosti neměli žádnou funkci, ale také nutně potřebovali peníze. Asi po hodině jsme se dohodli, zaplatili a my se mohli s klidným srdcem odebrat do svých pokojů. Noc uběhla rychle a my museli ve 4 hodiny ráno vstávat! Balit věci. Vyrážíme! Večer předtím jsme zorganizovali dva nosiče, kteří odnesli některá naše zavazadla do Ntufie. Toto je lukrativní práce v Amisi. Nosiči vše nosí na zádech ve velkých koších a platí se za kilogram. Obvykle nosí minerály z dolů do Amisi, odkud se pak na motorkách odveze do Lubutu, naloží na nákladní auta, která potom zamíří do Ugandy. Ranní mlha převalující se nízko nad džunglí se velmi rychle rozplynula. Asi po kilometru chůze už začalo slunce silně pálit . Zatímco první dva kilometry jsme museli absolvovat pod širým nebem, další byly už pod baldachýnem džungle.

Popruhy batohu s těžkým nákladem se mi bolestivě zařezávaly do ramen a z představy, že mě opravdu čeká několik dlouhých kilometrů v blátivé krajině, jsem měla na krajíčku. Holínky na nohou k lepší náladě nepřispívaly. Čekalo nás 20 km do vesnice Ntufia, kam silnice nevede.

V nohou půldenní pochod divokým pralesem, jen s pár krátkými zastávkami na pití, kdy slunce pálilo i skrz koruny stromů a mě pot stékal po tvářích a zádech. S každým kilometrem, který jsme ušli, se intervaly přestávek zkracovaly. Nakonec jsme udělali přestávku každých 400 až 500 metrů.

Cestou jsme potkávali nosiče s ohromným nákladem na zádech. Hlavním artiklem byl kasiterit , který se doloval z dolů rozesetých kolem Ntufie.

Najednou se stane, že stojíte před vodní plochou. Cesta nevede ani vpravo, ani vlevo, ale rovnou skrz. Pokud budete mít štěstí a nepršelo, projdete jen s mokrými nohavicemi. Pokud budete mít smůlu jako my, budete mokří až po zadek.

Asi po 10 hodinách jsme vyšli z džungle a před námi se objevily malé domky rozeseté po okolních kopcích. Dorazili jsme do Ntufie!

Malá vesnička opravdu uprostřed ničeho, bez přístupu po silnicích nebo přístupných cestách. Jediné cesty tam byly malé polní cesty, které vedly do okolních dolů. Kdysi v koloniálních dobách vedla silnice, ale kvůli nedostatečné údržbě je dnes součástí džungle a už se nedá použít ani jako pěšina.

Naštěstí pro nás se v malé vesničce otevřel nový hotel a my jsme se mohli rovnou ubytovat. No hotel, to je trochu přehnané, byla to stará dřevená kůlna vedle místní lékárny. Za 5 dolarů za noc si ale nemůžete stěžovat. Následovalo obvyklé setkání s „důležitými“ místními, kteří to tam mají na starosti a nutně potřebují peníze. Po úplatkářské proceduře přišel večer a já po dobrém pivu Simba málem zkolabovala vyčerpáním a padla rovnou na dřevěnou pelesť. Ta byla bohužel tak krátká, že při každém obracení jsem si zapíchla třísku do bolavých chodidel. Noc ještě zhoršovaly hlasité zvuky linoucí se z reproduktorů vyhrávající poslední šlágry konžské popmusic a já asi do 2 hodin do rána nezamhouřila oko.

Následující den jsme kolem 10 hod vyrazili směrem k dolu, který byl asi 3 km daleko. Viděli jsme, jak místní muži dolují kassiterit, který pak čistí v nedaleké řece. Za 1 kg kassiteritu dostávají v průměru půl až 1 dolar, v Lubutu se tento minerál prodává za 10-13 dolarů, záleží na jeho čistotě.